V dnešní době je pro každého velice důležité vzdělání. Vtloukají nám to už od malinka do hlavy, že bez dobrého vzdělání nejsme nic. Jakmile tohle stále říkáme našim dětem, tak co si o sobě ty děti musí myslet? Že jsou nic? Že jsou nuly? A myslíte si, že takové nesmyslné řeči dětem pomáhají? Místo stálého kárání a popostrkávání někam do neznáma, bychom jim spíše měli dokazovat, že je máme rádi.
Vzdělání nás úplně pohltilo. Přijde mi, že rodiče soutěží, jaké dítě je lepší. Jeden soused má dítě bakaláře, tak my musíme mít inženýra. Opravdu to takhle chceme? Když člověk nemá titul před jménem a za jménem, tak si společnost myslí, že je nikdo. Už si nevšímáme jeho povahy nebo jaké má vlohy. Tenhle náš život už není o lásce. Je to o úspěších, tabulkách a penězích. Všichni jsme součástí jedné veliké tabulky, kam spadáme. Tabulky máme na výšku, váhu, intelekt a mnoho dalšího. Když si to vezmete, tak ve škole mají učitelé dítě vzdělávat. Ale mnoho lidí si myslí, že je tam neučí. Ale ničí jejich duše a už je nijak nerozvíjí. Formují je do tabulek, které mají sami předepsané. Vezměte si dítě při matice. Děti dostanou písemku. Všechny děti se naučí nazpaměť vzorečky, kterým matematickou úlohu vypočítají. Ale jedno jediné dítě má jiný postup.
Vypočítá to podle sebe, ale výsledek je i tak správný. Učitel, který pak písemné práce známkuje, i přes správný výsledek dá dítěti za pět. Jak je to možné? Jen proto, že přišel na jiný vzorec nebo že to jinak vypočítal? Jen proto, že učitel, který jede podle vzorců, které do něj hustili i jeho učitelé, tak nepřizná, že by to mohlo jít i jinak? Přijde mi to opravdu nespravedlivé. Naše děti bychom přeci měli naučit, že nejde v životě jen o vzdělání a předhánění se v tom, kdo je v čem lepší. Život přeci není žádná počítačová hra, kde se hraje o body. Máme přeci děti naučit, že důležité je své zkušenosti předávat dalším generacím.